Vztah lidstva k nemoci je mnohem starší a zásadnější než jeho chápání traumatu. Zatímco fyzické poškození bylo vždy viditelné a pochopitelné – zlomená kost při pádu, zranění od zbraně – nemoc přichází jako neviditelná síla, která se vzpírá okamžitému pochopení. Tato nepředvídatelnost nemoci hluboce formovala nejen naše lékařské praktiky, ale také naše přesvědčení, obavy a dokonce i trajektorii naší kultury.
Tělo jako na křižovatce
V našem zdraví jen zřídka přemýšlíme o tom, jak hluboce náš fyzický stav ovlivňuje naše myšlenky a emoce. Jakmile ale nemoc udeří, všechno se změní. Starověký epos o Gilgamešovi to názorně ilustruje: život válečníka je uvržen do chaosu, když jeho společník Enkidu onemocní. Stejně tak biblický Job ztratí všechno – bohatství, rodinu, zdraví –, když dojde ke katastrofě, nemoc odhalí jako kruté zrcadlo odrážející nejzákladnější lidskou otázku: Proč se všechno bez varování rozpadne?
Od bohů k mikrobům: Vyvíjející se prismatismus
Naše pokusy vysvětlit nemoc vždy zabarvily naše vnímání světa. Při absenci vědeckých poznatků se lidé obraceli s prosbou o odpovědi k božstvům. Víra v nerovnováhu tělesných tekutin vedla k posedlosti symetrií a řádem. Objev choroboplodných zárodků dal vzniknout antiseptické kultuře – definované segregací, jednorázovými materiály a obsedantní hygienou.
Dnes, kdy viry opět zpochybňují náš smysl pro kontrolu, jsme svědky oživení chování řízeného strachem: uzavřené hranice, nedůvěra ve vědu a spoléhání se na nevyzkoušené léky. Minulost nezmizí; přetrvávají zastaralé názory, které se projevují v rozporech, jako například varování rodičů dětí, že mokré vlasy nastydnou, přestože chápou virovou příčinu.
Zranění vs. nemoc: kritický rozdíl
Klíčové je rozlišovat mezi zraněním a nemocí. Trauma, ať už od mamuta nebo kulky, má jasnou příčinu. Rané lékařské texty, jako je egyptský papyrus, ukazují překvapivě pragmatické chápání traumatu. Ale když se rány nehojily nebo udeřila nemoc bez viditelného zdroje, starověcí lékaři se uchýlili k nadpřirozeným vysvětlením – vzývali bohy, aby vyhnali „nepřátelské síly“.
Nemoc jako určující síla
Nepředvídatelnost nemoci, na rozdíl od jasnosti traumatu, byla určující silou utvářející lidské myšlení. Zatímco zlomenou kost můžeme vždy vysledovat zpět k pádu, horečka může udeřit bez varování a nutí nás hledat vysvětlení. Je to neustálá přítomnost nemoci, a nejen zranění, co utváří náš postoj k realitě.
Naše chápání nemocí není v podstatě jen záležitostí lékařského pokroku; je to objektiv, skrze který interpretujeme svět a naše vyvíjející se pokusy jej ovládat.
